Mluvím ve větách
Prý největší pokrok, který jsem během dubna roku 2009, je v mluvení. Každý den je někdo překvapený nejen novým slůvkem, které vyslovím, ale celým větným spojením, které udělám. A začíná to prý být děsná sranda, i když často nechápu, proč se všichni smějí, když já něco myslím naprosto vážně. Zkrátka, stala se ze mě malá "rozumbrada".
Jeden celý týden v dubnu mě máma macešsky nechala hlídat babičkama.Nejdřív jsem byla 3 dni o velikonocích na chalupě s pražskou babičkou a dědou, tátou, tetou Ilčou a zbytek týdne pak s žehrovickou babičkou a dědou v Žehrovicích. A přežila jsem to úplně v pohodě.Jen jsem si pak mámu pěkně držela za kalhoty když byla ve dveřích, aby mě zas neutekla. Ale máma jak se nestačila divit když přijela. Jak jsem se rozpovídala. Nejen těch nových slůvek, ale spojuji je dohromady, skloňuji, používám budoucí čas, zpívám písničky ! "Halí belí už umím skoro celý". Dokáži si řící co chci k jídlu, co chci a co nechci dělat, pojmenovávám co ostatní dělají - "děda spinká", poukazuji na to co kam patří - "hodinky maminky sem",zeptám se - "táta bude?". Umím příkazy: "pojď", "podívej".... Moje nejčastější věta, kterou řeknu tak tisíckrát krát za den je "co je to?". Vždy při tom ukazuji na věci, části věcí, na obrázky v knížce a už se zas ozývá "co je to?"