Pozor!Chodím! - podzim 2008
Podzim se jednoznačně vyznačuje chozením. Spíš než chozením "opilým vrávoravým capáním". Dne 20.9. jsem poprvý udělala pár krůčků sama na chalupě v Borový, viděl to jen táta a babi a děda Čurdovic. Nicméně 22.9. jsem to zopakovala i v Žehrovicích, dva až tři krůčky od jednoho člověka k druhýmu. A tak i máma uvěřila. 30.9. chodím. Přejdu obývák, krok za krokem, úplně bez pomoci, bez držení. Vypadám sice jako vrávoravý šašek, zvedám u toho nohy jako čáp, ale jdu. Mám z toho ohromou radost. Ale pevný balanc přeci jen cítím ještě v držení se někoho za ručičku. Ve stejný čas jsem sama vylezla schody po čtyřech do prvního patra.
1.10. mě posadili poprvý na nočník. Vůbec jsem nechápala k čemu je to dobrý. Nicméně 6.10. po ránu se v něm ocitla první šiška. Svědci jsou tentokrát babi a děda Jakoušovi. Děda tvrdí, že to byla pořádná šíša, která nešla vyklopit. Hned 7.10. jsem to znovu zopakovala. A tak mě od té doby máma každé ráno po snídani a po obědě posadí na nočník. Výsledky jsou kolísavé, ale jsou.
Další dovednost - umím smrkat. Babička Marie s babičkou Mirkou se dohadují, kdo mě to naučil první, každá by si ráda připsala zásluhu. Výsledkem ovšem je, že když vidím kapesník, vím k čemu slouží a s přehledem se vysmrkám. Předvádím to i poté, co už rýma přešla a já jen vidím smrkat mámu. Chci kapesník a udělat to samé. Máma si oddychla a přestala uvažovat o koupi odsávačky na nos.
Více a více věcí opakuji po dospělých a vnímám věci kolem sebe. Jednou jsem strašně překvapila rodiče, když jsme se zmocila na stolku svazku klíčů. Odlezla jsem s nimi ke dveřím, postavila jsem se a cpala jsem je do klíčové dírky. Byly to sice klíče od auta, ale máma byla úplně v šoku, co dokáži. Zrovna tak jsem překvapila, když jsem poprvý uchopila štětku od záchoda, vytřela záchodovou mísu a postvila jí zpět. Sice je kolem samá voda, ale já považují záchod za umytý. Dle všech náznaků prý budu pořádkumilovná. Rozhrabuji sice včechny šuplíky, krabice (je to o moc zajímavější a zábavnější než všechny draze koupené hračky), ale všechno se snažím dát zpět na místo. Někdy se mi to povede, někdy ne. Nicméně snažím se.
Přestalo mě bavit, kdyz mi někdo čistí zuby. Popadnu kartáček do ruky, držím ho pevně, nepustím ho a za každou cenu si zuby chci sama vyčistit. Jsou to moje zuby, tak se mě v nich přeci nebude hrabat někdo cizí.
26.10. se sama postavím a jdu. Nemusí mě už nikdo nasměrovat, chytat. Já sama vstanu a chodím všude.Učím se více a více slov, např "tady", oslovuji většinu rodiny a vím kdo je kdo. Nejen že rozumím povelům "kde je bačkůrka?", ale i vstanu, jdu pro ní a přinesu mámě at mi jí nazuje.